Zase jednou vytáhla Netuševa paty z domu. Paty z milované domoviny. Sbalila pár věcí a
vyrazila do Francie. Na jih Francie, tam jak se jezdí všichni cizinci koupat a
užívat si léto. Tam, jak se taky pěstuje vinná réva, olivy, fíky a jak se tam
jezdí hodně pomalu. Obyčejně tam Netuševa jezdí v létě, kdy slunce žhne vše
živé. Tentokrát se trefila do skutečně podzimního času. Od moře přitáhl silný
slaný vítr a když se spustil lehounký jehličkový deštík, začali ho lidé nazývat
průtrží mračen. Tak moc tam zdejší nejsou zvyklí na silný déšť středního podnebného
pásu.
Zase jednou
Netuševa ochutnala sladkou croissantovou snídani, náramně se přepila kávy,
setkala se s několika alžírsko marokánskými přáteli a provětrala kostru mezi
vinicemi Languedocu. Nepotkala nikoho, kdo by se mračil a naučila se pár nových
slov jako např. Ronfler, levure a bon homme de neige.
